by 
Konec nepřišel jako blesk z čistého nebe. O tom, že svitavský pivovar bojuje o holé přežití, se ve městě a přilehlých hospodách otevřeně mluvilo už dlouhé měsíce. Milionové dluhy, postupné propouštění a zoufalé hledání zachránce v podobě strategického partnera byly na přelomu milénia veřejným tajemstvím.
Když proto začátkem léta roku 2002 z místních restaurací definitivně zmizely poslední sudy domácího piva a varní proces se potichu zastavil, nebyl to pro nikoho šok. Šlo spíše o trpkou tečku za dlouhou agonií podniku, který nedokázal ustát divoké roky po privatizaci. Cesta k tomuto neslavnému konci však byla dlouhá a mimořádně pestrá.
Pivo z obýváku a led z rybníka
Abychom pochopili, co Svitavy ztratily, musíme se vrátit o několik století zpět. Město mělo vaření piva zakódované přímo ve své DNA už od svého založení ve 13. století. Základem byly takzvané právovárečné domy.
Na svitavském náměstí jich stálo přesně 82 a fungovalo to jednoduše – každý z měšťanů měl právo uvařit si pivo pro vlastní zisk podle přesně určeného pořadí.
Samotné vaření probíhalo dlouhá desetiletí doslova v domácích podmínkách. Až v polovině 16. století se měšťané spojili a postavili si na náměstí první společnou budovu – takzvaný Melczhaus. Tam se pivo pouze uvařilo a ke kvašení si ho každý měšťan odvezl pěkně zpět do svého vlastního sklepa.
Tento archaický systém vydržel až do 19. století, kdy Svitavským domácí prostory přestaly stačit. Složili se na skutečný, moderní pivovar, ve kterém první várku uvařili na jaře roku 1888. Na svou dobu šlo o špičkový podnik.
Kvašení konečně probíhalo centrálně a chlazení zajišťovala obrovská, dvanáct metrů vysoká lednice. Led do ní v zimě sváželi na vozech z nedalekého rybníka.
Pivovar přežil obě světové války, znárodnění i éru socialismu, kdy se jeho produkce šplhala k hranici 200 tisíc hektolitrů ročně. Zlom však přišel v devadesátých letech.
Léčivé pivo?
Zatímco v letech 1993 a 1994, kdy podnik vstupoval do privatizaci, byl pivovar v zisku, o pár let později už padal do stamilionových ztrát. Selhala obchodní strategie. Vedení se snažilo konkurovat gigantům výrobou extrémně levných neznačkových piv pro diskontní prodejny, na kterých však paradoxně prodělávalo. Z běžného provozního kapitálu mizely peníze a odbyt klesal.
Ve snaze zachránit potápějící se loď začal pivovar vymýšlet na tu dobu poměrně bizarně znějící inovace. V roce 1998 například uvedl na trh pivo s názvem DoktoR. Šlo o nápoj na bylinné bázi, do kterého se přidávaly speciální extrakty. Pivovar ho marketingově tlačil jako zdravý produkt, který snižuje cholesterol, pomáhá diabetikům a stabilizuje hladinu cukru v krvi.
Pivo dokonce získalo doporučení od Svazu diabetiků a pivovar kvůli němu nakoupil drahou linku na stáčení do plechovek. Očekávání, že bylinkový „Doktor“ zachrání ekonomiku podniku, se však nenaplnila.
Následovaly další rány. O lukrativní export do Slovinska přišly Svitavy po absurdní válce s pardubickým pivovarem o značku Bruno. Těsně před koncem, v roce 2002, to ještě zkusily s exportem konopného piva do Švýcarska. Nic z toho však nedokázalo zalepit obrovské finanční díry z minulosti.
Strategický partner, který by podnik oddlužil, se nenašel.
V květnu 2002 se ve Svitavách uvařila poslední várka. Tradiční značky, včetně vlajkové lodi Svitavák, putovaly do Havlíčkova Brodu a na původní podnik byl vyhlášen konkurz. Část historických budov následně padla k zemi a ustoupila obchodnímu centru.
Nečekaný návrat po čtvrtstoletí
Zdálo se, že příběh svitavského piva definitivně skončil. Havlíčkobrodský pivovar značku Svitavák sice chvíli vařil, ale nakonec ji uložil k ledu a zcela opustil. O to větší překvapení přišlo, když po téměř čtvrtstoletí legendární Svitavák ohlásil velkolepý návrat.
Reinkarnace značky se ujal minipivovar Na Kopečku, který ve Svitavách funguje už řadu let. Jeho hlavní sládek Jiří Karlík není v tomto příběhu žádným nováčkem – sám kdysi v původním svitavském pivovaru pracoval. Myšlenku na oživení zašlé slávy nosil v hlavě dlouho. Ideální příležitost se naskytla v době, kdy samotné město slavilo 770 let od svého založení.
Nový Svitavák se na trh vrátil jako jedenáctka. Technologové ctí původní surovinovou skladbu, využívají tradiční český slad i žatecký chmel. Záměrně však nešli cestou otrocké kopie. Současné technologické i sanitační možnosti jsou totiž podle Karlíka na nesrovnatelně vyšší úrovni než v původním upadajícím podniku.
Značka, kterou zničilo nekoncepční řízení na přelomu milénia, se tak oklikou vrátila tam, kam patří – do rukou místních pivovarníků a do půllitrů svitavských štamgastů. Kruh se po dlouhých čtyřiadvaceti letech konečně uzavřel.
Sibeeria přebírá halu po Antošovi, původní nájemci zakládají létající pivovar
Snímky: ChatGPT, Google Maps
